OKO – DO DUŠE OKNO

Zírání do očí se stává novým globálním trendem. Zírání je meditativní technikou buddhismu, hinduismu, súfismu a tantry a praotec hypnózy Franz Mesmer ho používal k léčení pacientů. Věnovali se mu i psychoanalytičtí filozofové, jako je Lacan nebo Žižek. Ti zkoumali třeba paradoxní situaci, že jediný, koho člověk nemůže pořádně vidět, je on sám. A běžná je tato praxe i ve zvířecí říši, kde slouží jako akt dominance.  

Seznamte se, slečna Stella, co mi do očí právě nehleděla. Zírala jsem jen já na ni!

Já třeba zírám prakticky celoročně a zcela nepokrytě. Za tímto účelem vlastním velkou sbírku slunečních brýlí, dá se v nich totiž zírat zcela beztrestně a člověk tak nevypadá, že má i nějaké ty postranní úmysly. Problém nastává v okamžiku, kdy je zataženo tak, že bych přes své brýle neviděla ani na krok; pak jsme nucena je odložit, ale (zlo)zvyk zírání zůstává.
Kyklop měl oko jedno, za to pořádné. V řečtině jeho jméno znamená „kruhové“ nebo „kolové oko“. Myslím, že jeho oko by bylo na základě výše uvedeného už spíš taková vitrínka nebo výkladní skříňka jeho duše, ale těžko říct, co by v ní člověk viděl.
Kyklopové bydleli v jeskyních a byli údajně nevzdělaní. Otázkou také zůstává, jak dlouho by se jim člověk do toho jednoho oka vydržel dívat.
Určitě už se vám stalo, že jste seděli proti člověku, jehož pohled jste stěží vydrželi jen několik málo minut, znervozňovalo vás to a měli jste touhu odejít. Myslím, že to jsou ty chvíle, ky má člověk poslechnout intuici a utéct, dokud je čas!A pak je tu láska na první pohled – a to se mi opravdu stalo! Jen jsem měla toho dne línější myšlenky, a tak trvalo celých 20 minut, než si to má hlava připustila. Ale od té doby to stále trvá!

Krom slunečních se občas neobejdu ani bez brýlí dioptrických

A jako jsou oči okna do duše, pak jsou okna okem domu. Nejen že nám do domu přinášejí světlo a čerstvý vzduch, samozřejmě v případě, že člověk normálně větrá, ale zároveň dávají domu charakteristické rysy a společně s fasádou jsou jeho tváří, nejen duší. Jistě jste už slyšeli rčení, že kam nechodí slunce, tam chodí lékař. A i když pochází z dob dávno minulých, kdy lidé mnohdy žili v nevyhovujících podmínkách, v bytech s malými nebo dokonce žádnými okny, ve vlhkosti a plísních, jeho pravdivost je stálá, neměnná a vzpomenu si na něj pokaždé, když vidím novostavbu s okýnky tak malými, že bych je ještě chápala v garáži, ale rozhodně ne v dětském pokoji. A jen zírám.

Kulatá okna jsou nejen pro námořníky!

Osobně si neumím bydlení s nedostatkem světla vůbec představit. Je pravda, že s prvním jarním sluncem je pohled do (vlastních) oken poněkud tristní, protože je to právě TEN druh světla, při kterém veškeré šmouhy vylezou ještě o něco více než obvykle, ale jaro vlévá člověku do žil tolik energie, že jsou umytá raz dva. Denní světlo však ničím nenahradíš!
A tak na vás s přicházejícím jarem apeluji – vpusťte světlo do svých domovů! A do svých duší samozřejmě. A nebojte se – funguje to i s brýlemi. I s těmi slunečními 😉

Mýt okna v pavilonu A brněnského výstaviště bych nechtěla

PS – Nerada bych se opakovala, Ten, jehož jméno nesmím vyslovit, mi to de facto zakázal, ale ve vile Tugendhat mají krásná, unikátní okna, která byste měli rozhodně vidět. A kdybyste zrovna neměli cestu do Brna, přikládám pár fotografií pro inspiraci. Oken, samozřejmě, v brýlích mě můžete potkat prakticky kdykoliv.

Výhled na město z vily Tugendhat

Fotogalerie: