Japonská zahrada aneb cit a harmonie v jednom

Oáza klidu, to jsou dvě slova, která pravděpodobně nejlépe charakterizují pojem japonská zahrada. V dnešní uspěchané době plné stresu bychom se měli inspirovat hlavně východem, jelikož tamější náboženství i filozofie kladou důraz zejména na harmonii a vnitřní klid, což se pak promítá do všech oblastí života, výjimkou toho nejsou ani zahrady.

Kořeny japonské zahrady sahají až do 6. století, kdy se začala formovat. Ve 12. století ji pak silně ovlivnil rituál čajového obřadu, který má blízko k meditaci. Stala se tak vhodným místem k jeho konání. V zásadě v sobě spojuje východní filozofii, náboženství, minulost i současnost. Je okrasnou zahradou plnou harmonie, jednoduchosti, čistoty a symboliky s příznivci i obdivovateli po celém světe.

Obliba japonské zahrady je dána především svou neobvyklou až meditační atmosférou, která úzce souvisí se správnou kombinací stěžejních prvků, a to vody, kamene, písku a dekorací. Vše dohromady utváří imitaci volné přírody, takový zmenšený skutečný svět ve světe.

Dle rozlohy či velikosti se japonské zahrady rozdělují na procházkové zahrady, které patří k těm nejrozsáhlejším, dále na soukromější čajové zahrady a na nejmenší dvorové zahrady. Typické je však využití menšího měřítka, které se promítá do velikosti prvků, jež jsou často realizovány v miniaturách, jako je například miniatura potoku či jezírka apod. Využití menšího měřítka pramení zejména z prostředí vývoje japonské zahrady, které bylo chudé a charakteristické nedostatkem půdy. Ovšem na jak velké ploše se rozprostírá v zásadě nezáleží.

Co se týká zmiňovaných prvků, tak ty jsou protkány symbolismem. Rozhodně se při jejich umisťování do zahrady nevyužívá princip nahodilosti, ale právě naopak, každý jeden prvek má svůj význam a v zahradě své místo. Správná kompozice by se neměla obejít bez imitace hor, tedy určité vyvýšeniny, také potoka či jezírka a v neposlední řadě písku, kamenů a vegetace. Hlavním motivem je v tomto případě většinou lampa či čajovna umístěna na vyvýšenině.

Japonská zahrada se snaží navodit atmosféru hor a hlubokých lesů, také proto by neměla být nijak striktně ohraničena, ale spíše budit dojem přirozeného pokračování do volné přírody či alespoň korespondovat s terasou nebo interiérem domu. Upustit by se mělo rovněž od geometrických tvarů a zvolit ty organické.

Typickými rostlinami jsou jehličnany, především zakrslé borovice, dále sakury, javory, jinan, magnólie, bambus, kapradiny, okrasné traviny, rododendrony, zejména pak růže a pivoňky. Cizím dojmem nebudou působit ani různobarevné kultivary. Z dekorací a dalších doplňků či materiálů zde najdou místo kamenné šlapáky, písek, štěrk, také různé můstky, lampy, lucerny, pavilonky, sošky, vázy, pítka, zvonkohry nebo sluneční hodiny.

Japonská zahrada je krásná po celý rok, avšak takový návrh kompozice není nic jednoduchého a měl by se nechat hlavně na odbornících.

Fotogalerie: