V BRUGGÁCH aneb trochu o Bruggách a trochu o dlaždičkách

Ten, jehož jméno nesmím vyslovit, je studnicí neotřelých nápadů. Má jich doma tak plné police, jak s oblibou říká, že z nich ani prach utírat nestíhá. Když se tedy otázal, zda jsem viděla film V Bruggách, zavětřila jsem, že mě opět čeká nějaké to dobrodružství. „Jána, my musíme v zimě do „Brůůůůůž“!“ A kdo jsem já, abych pochybovala o slovech muže? Nakonec Bruggy v zimě – proč ne!

Jméno tohoto města pochází pravděpodobně ze severského slova „bryggja“, které znamená „přístavní molo“, protože Bruggy již od raného středověku sloužily jako přístav. To mě překvapilo, protože letmým pohledem do mapy jsem usoudila, že je to k moři přece jen pořád ještě kus cesty. Město bylo spojeno s mořem vodními cestami, které se v historii dvakrát zanesly.

Poprvé byly obnoveny v roce 1134 (od roku 1050), kdy došlo k obrovské záplavové vlně a vznikl tak hluboký kanál Zwin, který se ovšem opět zanesl koncem
15. století, a Bruggy ztratily přístup k moři podruhé. A protože už žádná záplavová vlna nepřišla, staly se tak Bruggy v roce 1850 dokonce nejchudším městem Belgie. Ekonomický úpadek trval až do konce 19. století. Během tohoto nepříznivého období se město příliš neměnilo a to je důvod, proč si jeho centrum dodnes uchovalo středověký ráz. Na chvilku mi blesklo hlavou, jak se to mohlo stát, jak to, že to nechali zajít tak daleko, ale byl to opravdu jen zlomek vteřiny a naprosto jsem to pustila z hlavy.

Podlaha z originál Pierre Blue

Protože jsme přijeli ve středu večer, byla polovina ledna, mrholilo a na město se snášela mlha jako v hororu od Hitchcocka, prošli jsme si jen nejbližší okolí, pořídili si něco málo k snědku a tím jsme den uzavřeli. Ve čtvrtek dopoledne jsme vyrazili do města. Většina obchodů byla zavřená. To jsme si říkali, že je asi ještě moc brzy. Jenže my jsme nepotkávali ani žádné lidi! Začali jsme tedy okamžitě spřádat teorie o tom, kdy tedy ti Belgičané vlastně chodí do práce, a zda vůbec, ale vlastně nám to až tak nevadilo, protože jsme si mohli fotit dle libosti, aniž bychom museli čekat, až nám nějaký turista vyleze ze záběru. Město bylo úžasně tiché, klidné a já měla po dlouhé době v hlavě jako v pokojíčku, protože práce na rozpočtech prostě způsobí, že se z vašeho mozku stane jeden velký xls soubor, a vybavila se mi zmínka o tom, jak se kanál zanesl a oni to tak nechali, a já jsem najednou úplně přesně chápala, proč.

Dlažba Blue S keramičky Mirage

Hned první historická budova, do které jsme vkročili, mě ale vrátila okamžitě do reality. Vešli jsme sice na výstavu akvarelů místních umělců, ale mne nejvíce zaujala dlažba. A okamžitě se mi vybavila série Blue S keramičky Mirage. Tato série je inspirována kamenem Pierre Blue, který byste měli hledat na svých cestách Belgií – přesně takhle nám tehdy novinku na veletrhu Cersaie v roce 2018 prezentovali. A nelhali. Naskočilo mi to okamžitě, jako by to bylo včera. Já mám totiž ráda dlaždičky s příběhem. S příběhem na reálném základě. Příběh je důležitý. Protože to je to, co prodává. Kdysi existovala jedna keramička, říkejme jí třeba Rex, která měla příběh ke každé sérii, a byla dokonalá. Dlažby ze série Chateaux de la Loire např. měly 17 vrstev glazury, aby se dosáhlo efektu přírodního kamene, ale jen v barvě Amboise se vyráběl formát (tehdy poměrně revoluční, nezapomeňte, že se bavíme o době cca 20 let zpět) kolem 70×70 cm, protože pouze v Amboise bylo možné přírodní kámen tak velkého formátu těžit.

Série Blue S z Mirage

Keramička Rex stále existuje, ale protože svět se stále více soustřeďuje na výkon, byly výrobní linky v rámci modernizace a efektivity vyměněny a ani Chateaux de la Lorie a ani Dedicato a Gaudí už vyrobit nelze. A přitom Rex byla keramička,  na jejichž stánku jste první den veletrhu Cersaie našli úplně všechny výrobce , co jich nejen v Itálii je, protože to byl pojem, legenda, leader, inovátor a všichni byli zvědaví, s čím přišli tentokrát. Scénku, kdy Dáma, opravdu dáma, začala mlátit svého muže kabelkou po hlavě a ve španělštině mu cosi hrozně vyčítat, mám v hlavě do dneška – člověk by řekl, že se jednalo o právě odhalenou nevěru. Ale ve skutečnosti byl pán majitelem keramičky a ta dáma, jeho manželka, mu vyčítala, jak je možné, že oni, Španělé, se musí na sérii věnovanou Gaudímu jít potupně dívat na italský stánek! A tak jsem si uvědomila, že Mirage tak nějak převzala pomyslné žezlo, protože i na Cersaie 2019 jsem v jejich novinkách objevila příběhů hned několik.  Což je dobře, víc než dobře. A znovu se mi vybavila věta o zaneseném kanálu.

Bruggy jsou totiž úplná Romantika s.r.o., tam vám vážně hrozí filozofická rozpoložení všeho druhu!  A také se tam dozvíte úplně všechno o bramborách; i to, na co jste se vždy báli zeptat. V Bruggách totiž mají Muzeum hranolek – belgických samozřejmě. Protože každý přece ví, že vůbec první hranolky na světě vznikly právě v Belgii, a Belgičané jsou na to náležitě hrdí. Hranolky jsou ostatně jejich národním jídlem. O původu hranolek tvrdí totéž i Francie, což dokládají tím, že se jim přece říká „french fries“. Má ale Francie muzeum hranolek? Nemá! Za mne je tedy původ hranolek zcela jednoznačný.

A nemyslete si, že odoláte, že je neochutnáte, že dodržíte vaše diety a stravovací režimy. Kdepak. A pokud by se vám to náhodou podařilo, belgickým pralinkám, které vás budou vábit z každé druhé výlohy ve městě, podlehnete. A udělejte to. Ochutnejte. Courejte se po městě. Dejte si pivo. Nakupujte. A udělejte si – stejně jako já – seznam památek, které jste neviděli. Protože čtyři dny jsou prostě málo. A samozřejmě důvod se tam vrátit.

P. S. Čtvrtek je v Bruggách zavírací den, to bylo to tajemství prázdných ulic. Ale třeba kadeřníci mají právě v tento den otevřeno – pravděpodobně proto, že je to služba pro lidi. A kdy jindy by měl jít člověk ke kadeřníkovi, než právě když má volno?

Fotogalerie: