Něžný výsek JK
Chceš-li poznat Prahu, použij nohy!
Začala jsem držet dietu. Člověk s každým dalším životním jubileem dostává větší (nebo horší?) „hovězí“ nápady a já jsem se tentokrát rozhodla nadělit si k letošním narozeninám nové tělo. Součástí diety je i doporučení ujít alespoň osm tisíc kroků denně. Je to pouhých 5 km, ale my, úřednice, se přes den dostaneme maximálně od stolu do kuchyňky k mikrovlnce a zpět. A Ten, jehož jméno nesmím vyslovit, si jen zaťukal na čelo a pravil: „Chceš-li poznat Prahu, použij nohy!“
Když jsem se po čtyřech letech v zahraničí přestěhovala zpět do ČR a rozhodla se tady žít, dávala jsem si dlouho sraz jen na Václavském Václaváku pod koněm, protože to bylo jediné místo, kam jsem bezpečně trefila. Až se jeden můj kamarád naštval, daroval mi kapesní atlas Prahy se slovy „tady máš příručku Vidlák v Praze“ a pak si se mnou dával sraz vždy v jiné pivnici, kam jsem se musela dostavit po vlastní ose MHD. Ano, čtete správně. Já, která jsem svoji cestu do Itálie absolvovala stopem, jsem měla úplnou hrůzu už jen při pomyšlení, že bych se v tomhle městě měla pohybovat po trasách, které nemám naučené. Ten stres mám dodneška, jen jsem se naučila lépe ho zvládat.
VIDLÁK V PRAZE skutečně existuje mimochodem. O mnoho let později jsem si v této ulici koupila byt. Při platbě zálohy jsem měla jen dva dotazy. Druhý z nich byl, zda se ta ulice skutečně bude i nadále jmenovat Vidlák, protože kvůli tomu de facto byt kupuji. Nevěřícný výraz developera mám před očima do dneška.
Mou nejoblíbenější trasou jsou Vinohrady. Cítím se tu relativně bezpečně, žižkovský vysílač je vidět už z dálky, a tak mám jistotu, že když se ztratím, zase se najdu, stačí, když budu držet směr. Večer je to samozřejmě vzhledem k nasvícení výrazně lepší orientační bod, ale ani přes den není k zahození.
A když Vinohrady, tak náměstí Jiřího z Poděbrad, a když „Jiřák“, pak kostel Nejsvětějšího srdce Páně.
A farmářské trhy – jak jinak.
Mimochodem, víte, že už od roku 2002 existuje návrh, aby bylo náměstí vybetonováno? Pardon, revitalizováno. Místní nesou tuhle hrozbu s patřičnou nelibostí a já se jim vůbec nedivím. Velkou nadějí byla po šest let žádost o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO, ale slovinská strana se nakonec na základě doporučení poradce rozhodla v zájmu úspěšného zápisu pokračovat při přípravě samostatné národní nominace Plečnikova díla v Lublani.
„Na kopec“, jak říkám procházkám na Pražský hrad, chodím často. Mám už vypracovaný systém, jak samu sebe donutit dojít pěšky po schodech až nahoru. Nejdříve si dám za cíl Kampu. Tam si vždy řeknu, že když už jsem tam, dojdu až na Malostranské náměstí, svezu se kousek tramvají a pak se přes Hrad projdu zase dolů, rám nerám. Když jsem na Malostranském náměstí, usoudím, že když už jsem došla až tam, vyjdu i nahoru a svezu se tramvají z kopce. A jakmile projdu bezpečnostním rámem, seběhnu po schodech dolů, pak přes most k Rudolfinu a odtud už je to do Kaprovky do Puro gelato, co by kamenem dohodil. Obzvláště doporučuji jejich zimní příchuť čokoláda s chilli!
A toho streetartu všude. A poezie! Sice na něj nemám vůbec „oko“, ale když už si všimnu, stojí to za to. Já tedy obecně, co se výtvarna týká, nemám „oko“. Ale naštěstí existují přístroje, které ho mají za vás, a i moje fotografie už občas vypadají k světu. A je toho k vidění spousta.
Zapomeňte na dietu, udělejte si alespoň jednu vycházku týdně, a poznejte svoje město. A krom nohou použijte oči. A srdce.
Fotogalerie:
Fotografie: Soukr. archiv J. Christian a Toho, jehož jméno nesmí vyslovit
Související články:
A kam schováváte erotické pomůcky vy?
Co jste o botách možná nevěděli
You must be logged in to post a comment Login