Bogota NENÍ nudná!

„Bogota is boring“ řekla nám asistentka projektové manažerky luxusního bytového komplexu Foret. Ano, toho projektu luxusního bytového domu, kam jsem se infiltrovala hned dva dny po příletu, a o němž vám stále slibuji napsat. Ale někdy člověk musí dojít až do konce, aby do důsledku pochopil začátek. A já jsem vážně ráda, že jsem o Foretu nepsala hned ten den, kdy jsme ho navštívili.

Bogota, hlavní město Kolumbie, je ve výšce 2 600 m a časový posun je mínus šest hodin. Prvních pár dní jsem tedy byla nudná především já, protože mě částečně trápila horská nemoc, částečně časový posun, usínala jsem nejpozději v 18:15 místního času. Obojí ale odezní stejně jako mořská nemoc, tedy za tři dny. Nicméně pokud máte krevní tlak tak nízký jako já, počítejte s tím, že ty tři dny se na křižovatce nerozhlédnete a výškové budovy si zkrátka nevyfotíte, protože se vám bude hlava točit tak, jak se vám tady v Čechách ani nesnilo.

Bogota má osm milionů obyvatel, ale nemá metro. Systém MHD je nicméně celkem přehledný a levný. Vyzkoušeli jsme si ho i my, ale přiznávám, že jsme se po městě pohybovali Uberem. Mimo jiné proto, že rozdíl v ceně za dvě jízdenky a nebo cestu Uberem byl kolem 10 Kč, a nemuseli jsme se mačkat. Nicméně i během naší jediné jízdy MHD a následně autobusem meziměstským jsme si vyzkoušeli vše, a to včetně stopování autobusu a licitování o ceně. Je to boží!

Ty krásné, úžasně barevné domečky, které naleznete ve všech materiálech o Bogotě, se nacházejí v koloniální čtvrti La Candelaria. Původně jsme tam měli rezervovaný i hotel, ale jen do chvíle, než jsem narazila na cestovatelský web, kde psali, že loupežná přepadení jsou v této lokalitě na denním pořádku, a po setmění, což je kolem 18. hodiny, nedoporučují vůbec vycházet. Ale po pravdě za celé dva týdny jsem se opravdu bála jen jednou. A když říkám opravdu, myslím tím kombinaci záchvatu paniky a hysterie, což se mi ještě nikdy nestalo.

Cestou z Muzea zlata jsme se totiž rozhodli, že půjdeme domů pěšky. Ten, jehož jméno nesmím vyslovit, se obvykle rozhlédne, určí směr, a jdeme. A správný směr určil i v tomhle případě (teď mě napadá – neměla bych mu začít říkat Goro?!?), jenže jsme netušili, že cesta vede přes místní trh. Prostě lidé válející se na zemi po dekách a snažící se prodat náramky, korálky, tašky, šavle, meče, olejovky, zkrátka cokoliv vás napadne, vedro, hluk, bezdomovci, pochybné existence od pohledu, lidé s očima úplně vytřeštěnýma z důvodů zcela prozaických a vy, kteří tím procházíte středem, a ač se snažíte vypadat tak malí, že jste nejmenší na celém světě, nemáte šanci tuhle iluzi vytvořit. Kolumbijci totiž měří kolem 175 cm a méně (spíš méně) a Ten, jehož jméno nesmím vyslovit, měří dva metry. A hlavně jste bílí! Takže postupně, jak jsme touto ulicí procházeli, dívali se po nás a otáčeli se tak nepokrytě, že vytvořili mexickou vlnu. „Nikdy více!“ vykřikovala jsem cestou do hotelu. Jenže už po týdnu jsme věděli, že jednoho dne si s sebou prostě nevezmeme nic, ani peníze, ani telefon, a vrátíme se tam.

Navíc se v La Candelarii nacházejí všechna zásadní muzea, která byste vidět měli, a kdo nemá fotografii barevných domků, graffiti a pohledu na Bogotu z Monserrate, jako by tam nikdy nebyl!

Co se streetartu týká, existuje Graffiti Tour, kterou si v Bogotě můžete objednat a zaplatit, ale to jsou skutečně vyhozené peníze. Bogota je bezednou studnicí a graffiti je úplně, ale úplně všude. My jsme kvůli focení graffiti nachodili průměrně 10 km denně. Za každým dalším rohem bylo totiž nové, barevnější, modřejší, zelenější, lepší, vyvedenější a tak dále – nikdy se nemůžete nasytit a nikdy to všechno nemůžete vyfotit. Mimo jiné proto, že když už konečně nabydete dojmu, že jednu část města máte jakž takž zdokomentovanou, zjistíte, že než vy jste to oběhali, z druhé strany už vám značnou část přemalovali. A byly to přesně cesty za graffiti, které nám zprostředkovávaly každodenní střet s realitou, protože jste fotili ulici, která vypadala hezky a bezpečně, a za dvěma rohy jste zakopli o bezdomovce. Dvakrát se nám dokonce stalo, že nás místní upozornili, že jsme opravdu blázni vytáhnout mobil zrovna tady, a poslali nás pryč.

A pár doporučení na závěr.

Naučte se alespoň základní fráze ve španělštině, anglicky se tu skutečně nedomluvíte. My jsme za celý pobyt potkali pouze tři lidi, se kterými jsme se anglicky jakž takž domluvili, z toho jeden byl taxikář, který nás vezl z letiště, druhý majitel elektro obchodu, kde jsem kupovala redukci na místní zásuvky, a třetí kamarád majitele baru vedle našeho hotelu.

Ano, nezapomeňte si redukci na zásuvky!

Nespoléhejte na to, že v turistickém informačním centru to bude lepší. Nebude.

Wifi mimo ubytování není zdaleka samozřejmostí. 

Z Monserrate, na kterou vyjedete lanovkou nebo vláčkem, běžte pěšky.

Pokud z okna vidíte Kolumbijce s deštníky, obvykle neprší. Jste-li fototyp jako my, namažte se opalovacím krémem s ochranným faktorem 50 a pak teprve vyjděte. Oni totiž deštníky používají převážně jako ochranu před sluncem.

Když se vás někdo zeptá, odkud jste, neopomeňte dodat, že Bogota má 8 milionů obyvatel a celá Česká republika 10. Jejich výraz, když informaci zpracovávají, a následně se ujistí, že rozuměli správně, je k nezaplacení.

Pokud máte vousy a/nebo chlupaté ruce, počítejte s tím, že děti budou v lepším případě říkat, že vidí el Monstruo, v tom horším začnou rovnou plakat. A před kostelem přemítat, jak se ten Ježíš z kříže uvnitř mohl tak rychle dostat ven!

Přemýšlejte a zbytečně neriskujte. Ona ta bezpečnostní doporučení nevznikla jen tak.

A když budete mít štěstí, třeba vám na imigračním při odletu zahraje živá kapela!

A příště, příště už to bude konečně o tom projektu bytového domu Foret.

Vaše Chána Mañana

P. S. Ten, jehož jméno nesmím vyslovit, měl během pobytu narozeniny. Snažila jsem se mu objednat čokoládový donut se sklenkou bublin k snídani, ale manažerka hotelu mi sdělila, že to nestihnou. Bylo mi to trochu divné, donuty prodávali přímo proti hotelu a láhev měli v nabídce také. Ale latinos mají prostě někdy na věci svůj vlastní názor a těžko říct, kdo z nás dvou byl nakonec více překvapený. Klidně jim nechejte volnou ruku – bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Šťastný nový rok!

Fotogalerie: